rozhodla

se být prostě taková jaká ... nakonec tak jako tak bude ... temná, tichá, divná.

na co být s každým kamarád?

obléká svoji tvář do pokerového výrazu. zatím ještě neví, tolik toho neví. a bude někdy vědět? slunce ji ničí. to všeobecné jásání. pekelný rachot cizích dětí. vylhané modré nebe. nahá bolest pod tím vším.

už ani nečte cizí slova, jen ukrývá své já do otevřených stránek. a všude kolem křičí bělostné tabletky, vezmi mě, spolkni mě, budeš se cítit lííííííp.

jasně že nebude. i tohle dávno ví. nejlíp, jak by se mohla cítit, znamená necítit nic.

toho chce dosáhnout. udupat to, co je uvnitř, ještě chvíli hrát divadlo s těmi, kdo se dívají...vždycky se někdo dívá, to nevíš? narudo natřít rty a tváře, kam že se na nás hrabe smrt a tma a smutek. dělat šaška. plivat vtipy. jede to samo, tenhle ďábelský stroj. ta strnulost a běs hluboko v tobě.

jede to a ty stojíš. stojíš tady na břehu černé řeky, kdoví, kam zmizel protější břeh. ještě včera jsi tam viděla růst stromy. na břehu řeky beze dna.

na břehu dalšího zbytečnýho dne.

já.

bože, proveď něco se mnou.

ať chci nebo ne,

touhle samomluvou, každým povzdechnutím, úsměvem či pohybem. každým odhozeným vajglem i darovanou kytkou...tvořím obraz kohosi...nejen v paměti těch druhých, ale i ve své vlastní...

tahle sebeprezentační činnost má s člověkem samotným společného asi tolik jako sádrový model trávicí soustavy se střevy skutečného člověka. tak nějak podoba. nic víc. přesto tě něco nutká celý ten proces popsat, znova a znova to zkoušet.

proč.

prostě mi to nedá.

přes vědomí, že není nad samotu, i já jsem - do jisté míry - stádní tvor.

přes sebe sama. ve sluchátkách i slzách, ve všech svých rekvizitách se stále ještě vlastně hledám.

přes všechna zrcadla, co jsem jich jenom potkala, jsem to pořád ještě nevzdala.

a proč proč proč proč proč.

nevím,

co bude. nevím, kým budu...za pár dní či dokonce let. jak potom můžu někomu něco slíbit? dost možná právě proto, možná, že takový slib může být jediná věc, která mě v těžkých časech bude držet pohromadě....

i když.

kéž bych dokázala říct, jak a co cítím, když se mě plíživě zmocňuje beznaděj. paradoxní je, že největší bolest ve mně probouzí počasí, jaké bylo dneska, slunečné a jásavé. jako by mě právě tohle stahovalo i z té kůže pod kůží. jako bys.

držím se toho, co už znám, chytnu se sebe sama za ruku, to až pak upadnu, alespoň budu vědět proč a kam. nevím, co opravdu chci, aby bylo. všechna přání jsou tak relativní...stačí jen přivřít oči a prohodit znamínko. stačí jen říct, no místo ano....nebo naopak. zatím mne to prostě nese jako řeka, ten pocit.... že ne vím.

tohle

zimo.jaro

tahle nezima. včera v noci jsem dočetla na jih od hranic, na západ od slunce a pořád vězím v tom posledním odstavci. dýl než by se mi zamlouvalo. jako by každým nadechnutím, každou utajenou slzou víc a víc hrozilo, že nenajdu cestu zpět. jako bych si to tak stále více přála.
ale vím, že nakonec to půjde. že půjdu já. proti sobě vnitřní. slunce proti zablácené polní cestě. a tak....vím, že vím, co se stalo se šimamoto, ty nevyřčené tmy. je přece tolik druhů smrti a některé jsou mnohem strašlivější a absolutnější než prostá sebe-vražda.
moje máma by mohla vyprávět.

kdyby ještě žila.
kdyby tak někdy chtěla mluvit. nebo aspoň psát.

a tak jsem tedy jednou nohou v tmách a druhou ve své lásce k rogerovi, světlo a stín, tyhle dva prolínající se světy. tak nějak zcela přesně vím, že nikdy nepřestanu mít deprese. a že to není jenom módní postoj, nálepka, póza. u mne bohužel ne-e. žádná, sebesilnější láska, mě z toho nedostane. nikdy nijak. ale taky....mě do toho nikdy nenechá upadnout zcela a nenávratně.

snad právě tohle stačí.

není

nešťastná.

vážně ne. jenom strašně, k smrti nenávidí snahu ostatních rozesmát ji.

že je to snaha dobře míněná? tím hůř. tím hůř pro ně i pro ni samu.

vždyť ona sama často poníží sebe samu až do krve, do posledního atomu...ochotou udělat ze sebe šaška, anti sebe.

ačkoliv, vždyť ani sama neví, kým je a za koho se pouze převléká.

kam došla sama v sobě za ty roky izolace a vynuceného mlčení.

a potom. řítila ses jako lavina, sama na sebe - pamatuješ? a ta kocovina z úsměvů, ne až nazítří, hned vzápětí, hned tady a teď ti zrcadlo nafackuje. a ty se ještě u:smíváš.

přesto je tahle tvář suchá vylhanými slzami, v tvé vlastní paměti.

přemýšlím, co by mi řekla máma, kdyby ještě žila.

jak málo jsem toho o ní věděla.

mnohem míň než vím o otvírání dokumentů v nových záložkách.

o počítání logistických slev a lhaní ve vlastní prospěch do světle šedivého sluchátka firemního telefonu. mnohem míň než vím o chemickém složení Vegemite. o čemkoliv, co ani neznám jménem. mnohem mnohem mnohem.

nejde jen o lítost nad tím, že už nelze zpět. nejde o stud nad tou tajnou a mlčenlivou úlevou - vždyť prvně v životě se mi skutečně volně dýchalo, když jsem se zbavila své rodiny .... když.

nejsem ne-šťastná, nemám právo být. pouze...jaksi mne kus schází.

a ani to nelze zpět.

v den,

kdy dojdeš ke studni, zjistíš, že vyschla.

zeptáš se mne na jméno, a já ti nerozumím. čtu v prachu zpola setřené úplně jiné...snad ani ne jméno. snad je to přezdívka. překlad jakéhosi slova v jazyce, jemuž nerozumím.



denně se probouzím, s.nová.



ten náklad tmy a jizev někdy skoro vypadá k neunesení. ale pak s tím nějak pohnu, sama nevím jak. snad je to tím, že už na to všechno nejsem úplně sama....jenomže na některé věci je člověk vždycky zcela sám....a naopak - pokud se spojí s někým dalším, nese zodpovědnost i za jeho případnou bolest. za slzy. zranění a zklamání. protože co jinýho je tenhle život? sotva jsi došla k důvěře, zjistíš, že tě fakujou. s gustem a ještě čekají tvou omluvu. a ty si mneš rány, zastavuješ krvácení a jak tibetskej mlýnek, promiňte, promiňte, excuse me, I´m so sorry, promiňte, kurvafix.



ty vaše otrávený studny tak zvaného přátelství.

ta moje blbá důvěřivost.

ta neschopnost dupnout na někoho a pak čekat, že mi řekne: promiňte.

kéž bych jen uměla být šťastná i bez ohledu na okolnosti. promiňte.

chroupat si svoje dny jak živočíšek, tak nějak mimo všechny pohromy.

už nikdy žádný otrávený nebo vyschlý studny. už nikdy žádný excuse me.

kéž by mne nebolely sny.

můj vlastní život, ten neúplný program.

a pak si přečtu Palahniukovu povídku, v níž lidi jednou za čas, náhodným výběrem dostanou šanci nahlídnout do krabičky...v níž je cosi. každý, komu se poštěstí to vidět.....je navždy mimo tento svět. já vím, pitomý symbol prozření. bylo to jako když jsem vypustil na zahradní party holubice, hejna holubic....ten úžas v očích lidí, po prvním úleku.....ten úžas nad tím vším.....

ten, kdo projde tímto prozřením, se už nepotřebuje vracet zpět. a my...pozůstalí...?

my pozůstalí sami po sobě?

vojáci zemřelí v poslední den války daleko od domova? to není líbivý obrat, tihle lidé měli jméno. stačí jim zapálit do roka párkrát svíčku....u kamene na čestném pohřebišti, kde jejich těla beztak neleží???? a proč mě zrovna dneska tohle všechno ....tlačí?



v den, kdy najdeš studnu plnou písku.

krvavého písku omluv. a ani jedno nebe.