(nevím) co bude. nevím, kým budu...za pár dní či dokonce let. jak potom můžu někomu něco slíbit? dost možná právě proto, možná, že takový slib může být jediná věc, která mě v těžkých časech bude držet pohromadě.... i když. kéž bych dokázala říct, jak a co cítím, když se mě plíživě zmocňuje beznaděj. paradoxní je, že největší bolest ve mně probouzí počasí, jaké bylo dneska, slunečné a jásavé. jako by mě právě tohle stahovalo i z té kůže pod kůží. jako bys. držím se toho, co už znám, chytnu se sebe sama za ruku, to až pak upadnu, alespoň budu vědět proč a kam. nevím, co opravdu chci, aby bylo. všechna přání jsou tak relativní...stačí jen přivřít oči a prohodit znamínko. stačí jen říct, no místo ano....nebo naopak. zatím mne to prostě nese jako řeka, ten pocit.... že ne vím. (tohle) zimo.jaro tahle nezima. včera v noci jsem dočetla na jih od hranic, na západ od slunce a pořád vězím v tom posledním odstavci. dýl než by se mi zamlouvalo. jako by každým nadechnutím, každou utajenou slzou víc a víc hrozilo, že nenajdu cestu zpět. jako bych si to tak stále více přála. ale vím, že nakonec to půjde. že půjdu já. proti sobě vnitřní. slunce proti zablácené polní cestě. a tak....vím, že vím, co se stalo se šimamoto, ty nevyřčené tmy. je přece tolik druhů smrti a některé jsou mnohem strašlivější a absolutnější než prostá sebe-vražda. moje máma by mohla vyprávět. kdyby ještě žila. kdyby tak někdy chtěla mluvit. nebo aspoň psát. a tak jsem tedy jednou nohou v tmách a druhou ve své lásce k rogerovi, světlo a stín, tyhle dva prolínající se světy. tak nějak zcela přesně vím, že nikdy nepřestanu mít deprese. a že to není jenom módní postoj, nálepka, póza. u mne bohužel ne-e. žádná, sebesilnější láska, mě z toho nedostane. nikdy nijak. ale taky....mě do toho nikdy nenechá upadnout zcela a nenávratně. snad právě tohle stačí. 17.2.08 (není) nešťastná. vážně ne. jenom strašně, k smrti nenávidí snahu ostatních rozesmát ji. že je to snaha dobře míněná? tím hůř. tím hůř pro ně i pro ni samu. vždyť ona sama často poníží sebe samu až do krve, do posledního atomu...ochotou udělat ze sebe šaška, anti sebe. ačkoliv, vždyť ani sama neví, kým je a za koho se pouze převléká. kam došla sama v sobě za ty roky izolace a vynuceného mlčení. a potom. řítila ses jako lavina, sama na sebe - pamatuješ? a ta kocovina z úsměvů, ne až nazítří, hned vzápětí, hned tady a teď ti zrcadlo nafackuje. a ty se ještě u:smíváš. přesto je tahle tvář suchá vylhanými slzami, v tvé vlastní paměti. přemýšlím, co by mi řekla máma, kdyby ještě žila. jak málo jsem toho o ní věděla. mnohem míň než vím o otvírání dokumentů v nových záložkách. o počítání logistických slev a lhaní ve vlastní prospěch do světle šedivého sluchátka firemního telefonu. mnohem míň než vím o chemickém složení Vegemite. o čemkoliv, co ani neznám jménem. mnohem mnohem mnohem. nejde jen o lítost nad tím, že už nelze zpět. nejde o stud nad tou tajnou a mlčenlivou úlevou - vždyť prvně v životě se mi skutečně volně dýchalo, když jsem se zbavila své rodiny .... když. nejsem ne-šťastná, nemám právo být. pouze...jaksi mne kus schází. a ani to nelze zpět. (v den) kdy dojdeš ke studni, zjistíš, že vyschla. zeptáš se mne na jméno, a já ti nerozumím. čtu v prachu zpola setřené úplně jiné...snad ani ne jméno. snad je to přezdívka. překlad jakéhosi slova v jazyce, jemuž nerozumím. denně se probouzím, s.nová. ten náklad tmy a jizev někdy skoro vypadá k neunesení. ale pak s tím nějak pohnu, sama nevím jak. snad je to tím, že už na to všechno nejsem úplně sama....jenomže na některé věci je člověk vždycky zcela sám....a naopak - pokud se spojí s někým dalším, nese zodpovědnost i za jeho případnou bolest. za slzy. zranění a zklamání. protože co jinýho je tenhle život? sotva jsi došla k důvěře, zjistíš, že tě fakujou. s gustem a ještě čekají tvou omluvu. a ty si mneš rány, zastavuješ krvácení a jak tibetskej mlýnek, promiňte, promiňte, excuse me, I´m so sorry, promiňte, kurvafix. ty vaše otrávený studny tak zvaného přátelství. ta moje blbá důvěřivost. ta neschopnost dupnout na někoho a pak čekat, že mi řekne: promiňte. kéž bych jen uměla být šťastná i bez ohledu na okolnosti. promiňte. chroupat si svoje dny jak živočíšek, tak nějak mimo všechny pohromy. už nikdy žádný otrávený nebo vyschlý studny. už nikdy žádný excuse me. kéž by mne nebolely sny. můj vlastní život, ten neúplný program. a pak si přečtu Palahniukovu povídku, v níž lidi jednou za čas, náhodným výběrem dostanou šanci nahlídnout do krabičky...v níž je cosi. každý, komu se poštěstí to vidět.....je navždy mimo tento svět. já vím, pitomý symbol prozření. bylo to jako když jsem vypustil na zahradní party holubice, hejna holubic....ten úžas v očích lidí, po prvním úleku.....ten úžas nad tím vším..... ten, kdo projde tímto prozřením, se už nepotřebuje vracet zpět. a my...pozůstalí...? my pozůstalí sami po sobě? vojáci zemřelí v poslední den války daleko od domova? to není líbivý obrat, tihle lidé měli jméno. stačí jim zapálit do roka párkrát svíčku....u kamene na čestném pohřebišti, kde jejich těla beztak neleží???? a proč mě zrovna dneska tohle všechno ....tlačí? v den, kdy najdeš studnu plnou písku. krvavého písku omluv. a ani jedno nebe. (ticho) dlouhé jako prosincová noc nasypaná v únorovém pytli. únor úmor.tolik věcí se mění. a já nemám slova, kterými by bylo možné tyhle změny popsat.možná se děsím tváře v zrcadle.a třeba právem.prach sedá do záclon a v odpoledním doutníku číhala krom závrati nejedna vzpomínka.jsi bolest bolesti v tom úsměvu.jsem prostě ozvěna. spadlá odkudsi z neznáma opakuji zvuky a pohyby nejblíže se vyskytnuvších tvorů. snad nebudou hned tasit šavle a sprosté nadávky. snad mě ušetří své neúprosné křesťanské lásky. s....nad.řekla bych ti proč a za kým mlčím.nač ale, když víš?snad bys zas v té tmě sedla do auta - které už pár dní nemáš - a jela hornatou a zmrzlou krajinou až ke kořenům naší paměti. a ty bys vrátila ten čas, kdy mrtvé vlasy loňských trav ležely všude kolem tvého domu a já z nich četla poselství. všem se ten sen splnil. o sobě nemluvím. samověštci se vždycky podobali vlastníkům prokletých diamantů...a kromě toho, už jenom tím tichem jsem ti řekla víc, než dost.možná jsou slova vždycky zbytečná.a možná je dobře, že to nevíme. (připravena) na ty nejhorší možné události ...jsem byla zaskočena těmi dobrými o to víc. skoro nesmazatelně. vidím to nebe, jak se kácí přímo na mne, slyším ten motor před rozhodující zatáčkou tvé rallye, jak se rozkašle a pak zmlkne úplně. ve stejnou dobu někde v lese padne strom. pila se nadechne a rozječí znova. je to jedna z mnoha možností, cosi jako váhání mezi zeleným a modrým trikem, především když moc dobře víš, že nakonec si oblečeš černé. to samé jak včera. nebo možná jiný kus, ale stejnou barvu, tentýž model. černá černá černá. krev i slova. sny i boty. neumíš vidět jinak. teprve bez ní jsi doopravdy slepá.připravena na tmu vyšla jsi do slunce a nevidíš nic. všechno kolem je řezavě, cize barevné. od teď to vidíš jen konečky prstů. někde někdo vyřkl tvůj osud. a z hlíny vypučel nový strom. dej, Bože, ať ho někdo zašlápne dříve, nežli prvně hmátne po nebi. dřív nežli ochutná vítr ve svých vlasech.dej, ať se ta cesta narovná a on trefí zpět.a já vím, kudy žít. (neschopen) záchrany, neschopen zkázy.... a jedu tmou s bílými šaty přes ruku, s celým balvanem nejen vlastního osudu v náruči. mlčící. divná. nesrozumitelná. nemohu ti nic říct. a doufám, že ani nečekáš... na vysvětlení nevysvětlitelného. že třeba přeházím běh svých dní a budu jiná? taková jako ostatní? jako tihle hladcí, téměř totožně páchnoucí tvorové? možná jim taky přijdu cizí. kdoví. já ne. a ani nechci. tma nad mou hlavou se řítí nadpozemskou rychlostí, zavírám oči a cítím, jak se měním. slovo od slova. každým nádechem. vzdaluju se jim. ale k sobě nemám proto blíž.ještě jednou živ. ještě půlkrát živ. a řekne-li...jeden z nás dvou... že ne? (některé) dny jsou ostré jako břitva. jiné naopak; a přece mnohem nebezpečnější svou nejednoznačností, tím, jak tě lákají uvěřit tomu pěknějšímu z ošklivého. sledovala´s aspoň jednou v životě rosnatku hrající chvějivou hru s mouchou? s mouchou bludičkou, co chtěla jenom vyvenčit své sny, probzučet křídla. být. rosnatky neznají sny much. vystačí si s vlastními. se svým hladem. s krůpějemi jako drahokamy. s cizí touhou po čemsi nepojmenovatelném. letěla jsem kolem toho nektarem naplněného pekla. tak blizounko blízko. sliboval, že mne zbaví bolestí, výčitek svědomí i dluhů. jistěže. po smrti mne tyhle věci vážně trápit nebudou. (i když). sliboval vyřešit staré resty, tak snadno, až mě bolelo říct prostě jenom ne. některá odpoledne ospalá a mlžná, večery podobné nemocničním chodbám krátce po výpadku proudu. nevíme, kde a co je doopravdy nebe, můžeme jen hádat. lepkavý démant tvého snu trůnící na okraji zoubkatého listu. ta kapka jednoho dne pozbyde smyslu, skane do hlíny a uvolní své místo čerstvé. mouchám nepřísluší svět bez rosnatek a plácaček. stejně jako my musíme snášet infekční choroby a bzukot. některé dny by byly k nesnesení beze skvrn. některá štěstí by bez bolesti a ponížení pozbyla zcela chuti. past není o tom, co už o ní víš. je o touze býti polapen a zničen. anebo taky ne. 4.2.08 (nekončí) jen to, co nezačíná. to říkal nápis na zdi poblíž železniční trati. nekončí jen to, co nezačíná...právě teď jsme spojeni očima... dávno ho překryly jiné výkřiky. víc barev, méně slov. nesrozumitelné, rudimentární znaky. vítejte zpátky v pravěku.neviditelná srdce tam v těch cihlách křičela to, co já jen denně šeptám. a to ještě ne úplně den.ně..... kéž bych tušila, co chystá ten, kterého se bojím. kéž bych znala jeho myšlenky, špínu, cesty. ale ne. podruhé by tě to zabilo, bludičko.stále znovu se mi vrací, v datech a jménech, i když už se nečteme, jsme spojeni. očima. i když už. je to jiné nežli nenávist. ničivější. nezbyde ani popel. symbol stínu, rakovina duše. (kostka v tubusu, bulka v páteři - já vím. proč takhle končí všechny tvoje vztahy....?????)jak - takhle? takhle destruktivně. takhle do mínusu. takhle takhle.asi jsem to já, kdo dělá tu chybu. kdo jako ohňostroj běsní ve vnitřnostech toho druhého. obrací tváří ke zdi všechna zrcadla, krade svá vlastní slova. a pak v náhlé prázdnotě nevidí nic než prázdno, neslyší ani tmu. skládal by cestu zpátky do samoty, ale nedalas mu šanci. tak jde a jako tříštivá bomba bere všechno, co mu stojí v cestě.já pořád ještě míjím tuhle zeď. šedou a skvrnitou. zapomněnou.z východu na západ, nebo tak nějak, teče stejným směrem- jen o poznání více ztěžka a pomaleji - jako řeka kdesi poblíž, na jednom z jejích břehů. nekončí ani nezačíná.má ne-láska. 3.2.08 (jediné) slovo má někdy moc změnit celý život; obrátit naruby všechno, cos doteď žila. tam někde v těch tmách. v hlubinách rozladěných klavírů. sny plné vod.tam někde v těch slunných krajinách zrají jablka kdovíproč rajská.tam někde čekáš němá a bezruká. na slovo zbraň. na slovo dech.bubliny se derou vzůru k hladinám očí. už to nestihneš. víš že ne, bdění je daleko. dál nežli ty sama. tam někde je tady. tam někdy je teď.a moře mlčí. 2.2.08 (paměť neklame...) ....paměť přímo lže. nemůže jinak. chrání sebe sama, potažmo i tebe, víš? kdyby to nedělala, všechno by bylo mnohem horší. zranění nezhojená, slova syrová a ...však víme. jakkoliv jinak VÍME tak tragicky málo, až je mi to směšné. tak málo a tak pozdě poznáváme, co a jak je důležité. já vím. vítr taky není vidět, dokud nezčeří vodní hladinu. čtu si tvé stopy na papíře, ryješ mi je do snů, do:dnes. mlčím. v tom jsem horší nežli paměť, nežli zrcadla, než moje vnější já. moje duše nespí, jen se odmlčela. nesbírá sílu,ani kameny. není tady. nemyslím na nic, i když se mne ptá; nemyslím na nic, i když říkám, že myslím na detaily každodenního života jako je oblečení, jídlo nebo film, který jsme dosud neviděli. nemyslím dokonce ani na to, že nemyslím. jsem tady, chodím v kruzích a ne proto, že bych bloudila, prostě jen nechci začít hledat novou cestu. a moře ukusuje ze tvých břehů a příběhy, které vypráví jsou úplně nové dějiny. jediné, co dosud máme společného, je jméno. možná 1.2.08 (v očích jiných lidí) jsme jiní než sami v sobě. a vždycky budeme. dívám se, jak ubíhá cesta ve tmě, za oknem tramvaje lesklým jako horečka. často jsem vyhlížela věci, co nepřicházely.říká se tomu snít.wasting the time.ale pak. přece jsme nějak došli až sem, až do bodu, kde nikdo mimo nás samotných není. možná, že nejedu nikam. možná se ani nejmenuju. pro spoustu těch, které náhodně potkám na ulici bezesporu NE. pro některé, u kterých bych si přála pravý opak, taktéž. a bengálec, má noční můra, už víc symptom nežli živý člověk, ne a ne zapomenout, že tu někde jsem. taky o něm vím. i když jinak. protože nechci?protože - tak nějak pitomě a proti svojí vůli - přece jenom vím, že zapomenout neznamená zachránit se před minulostí. když byly jizvy na mém těle živoucí a krvavé, skoro jsem slyšela, jak se hojí. potom usnuly. dnes jsou z nich náhrobky, ozvěny dávno vykřičených volání o pomoc. když.jak sami sebe vidí oni - druzí? jaké to vůbec je být sám. sebou?tou ránou, co se dosud škube zpřetrhanými cévami?anebo ostřím zanořeným hluboko do tkáně??anebo rukou svírající nůž???jedu pryč nocí a všechno tohle v i d í m - těžko říci, jak. není ani komu říkat.jedu pryč od sebe, protože to je to perpetuum mobile, to je ta jediná jistota, že bude ještě dlouho trvat, než dojedu cíle.anebo že je stejně dávno pozdě. 31.1.08 (občas) myslím na to, jak se ob-čas věci po dlouhém tichu a nehybnosti semelou na hromadu tak rychle, že už nikdo nezrekonstruuje průběh událostí. což je škoda. i když. jak pro koho.myslím na ta rána...v nichž se balím do deky, piju hnědý vlažný roztok podobný spíš průjmu než opravdové kávě..... a vím, že v tuto chvíli už nesmím usnout. stejně jako už nesmím říct, co doopravdy cítím tomu, který odešel. ach ano. raněné ranní myšlenky. inspirované andělským průjmem.dosud jsem ale tady. polosmutná. polobdělá. zpoloviny akceptující tvou cestu, smrti. to je víc než dost, neřekla bys?a tam za oknem oroseným dechem všech mých dnešních snů... tam v tmách...tě někde tuším. stále ještě se pohybuji po automatických drahách jak prastaré planety. příběh je dávno někde jinde, nicméně energie dosud tryská temnotou, lpí v kameni. civí na mne ze všech zrcadel.na chvíli mne to posedlo - ten děs z úplných konců, z planet nechápavě zastavených v půli astronomického roku. z vyhaslého slunce. z nedořčených vět. z toho, že už nikdy třeba neobejmu svého syna. potom se vesmír znova skřípavě rozeběhl. a já aspoň pro dnešek vím, že ať se snažím jakkoliv, naplňuji jenom karmu, která je mi daná. zavírám oči. ve zdánlivé tmě běží tichý film. myslím, že je to můj život. 30.1.08 (NOČní deNÍK) ....a vlastně proč nee. jakkoliv jsem se nikdy k ničemu necítila potřebu přehnaně vyjadřovat, kdykoliv v práci hodím hlášku do našeho nasmrádlého open office, pokaždé se pár lidí zasměje. ne že by mě to netěšilo. šimrá to moji ješitnost. znamená to cosi jako nevzhledná, ale aspoň vtipná. (hezký lidi směj být hloupý. nikdo to otevřeně nepřizná, ale je to tak. ) jsme my to banda hybridů...v těch našich uzavřených "open" oficcech.... v těch stěsnaných životech i smrti za našedlou plentou kdesi.... ve smrtkách na chodníku, kam ji to zas poslali, že nedošla včas? ne život, smrt mě zajímá...a smrt jiných bude i moje smrt. jak líp bych to vysvětlila? asi je to fuck. v mým životě už není místo pro lítost, a přece znova a znova slzím. nad dětičkama v keni, nad sebou tady, nad rokama, co utekly do prdele a já jim to dovolila. nad tím, že je to pořád tak. černoušci trpící, já bezmocná a nic moc vědoucí a čas se valí jak bahenná lavina. pomalu, neuvěřitelně zvolna, ten počáteční sešup. a pak HU.... a je to tu. a nejsi.
čtenářský deník
michal viewegh.báječný rok 2005
haruki murakami.na jih od hranic,na západ od slunce
dan brown.angels and demons
kate grenville.the private river
kate grenville.lilianin příběh
chuck palahniuk.ukolébavka
chuck palahniuk.invisible monsters
fernando pessoa.kniha neklidu
samuel shem.hora hoře
paolo coelho.ďábel a slečna chantal
paolo coelho.alchymista
salman rushdie.satanské verše
kobó abe.písečná žena
haruki murakami.norské dřevo
charles bukowski.kam zmizela ta rozesmátá holka v květovaných šatech?
Žádné komentáře:
Okomentovat