nešťastná.
vážně ne. jenom strašně, k smrti nenávidí snahu ostatních rozesmát ji.
že je to snaha dobře míněná? tím hůř. tím hůř pro ně i pro ni samu.
vždyť ona sama často poníží sebe samu až do krve, do posledního atomu...ochotou udělat ze sebe šaška, anti sebe.
ačkoliv, vždyť ani sama neví, kým je a za koho se pouze převléká.
kam došla sama v sobě za ty roky izolace a vynuceného mlčení.
a potom. řítila ses jako lavina, sama na sebe - pamatuješ? a ta kocovina z úsměvů, ne až nazítří, hned vzápětí, hned tady a teď ti zrcadlo nafackuje. a ty se ještě u:smíváš.
přesto je tahle tvář suchá vylhanými slzami, v tvé vlastní paměti.
přemýšlím, co by mi řekla máma, kdyby ještě žila.
jak málo jsem toho o ní věděla.
mnohem míň než vím o otvírání dokumentů v nových záložkách.
o počítání logistických slev a lhaní ve vlastní prospěch do světle šedivého sluchátka firemního telefonu. mnohem míň než vím o chemickém složení Vegemite. o čemkoliv, co ani neznám jménem. mnohem mnohem mnohem.
nejde jen o lítost nad tím, že už nelze zpět. nejde o stud nad tou tajnou a mlčenlivou úlevou - vždyť prvně v životě se mi skutečně volně dýchalo, když jsem se zbavila své rodiny .... když.
nejsem ne-šťastná, nemám právo být. pouze...jaksi mne kus schází.
a ani to nelze zpět.
Žádné komentáře:
Okomentovat