tohle

zimo.jaro

tahle nezima. včera v noci jsem dočetla na jih od hranic, na západ od slunce a pořád vězím v tom posledním odstavci. dýl než by se mi zamlouvalo. jako by každým nadechnutím, každou utajenou slzou víc a víc hrozilo, že nenajdu cestu zpět. jako bych si to tak stále více přála.
ale vím, že nakonec to půjde. že půjdu já. proti sobě vnitřní. slunce proti zablácené polní cestě. a tak....vím, že vím, co se stalo se šimamoto, ty nevyřčené tmy. je přece tolik druhů smrti a některé jsou mnohem strašlivější a absolutnější než prostá sebe-vražda.
moje máma by mohla vyprávět.

kdyby ještě žila.
kdyby tak někdy chtěla mluvit. nebo aspoň psát.

a tak jsem tedy jednou nohou v tmách a druhou ve své lásce k rogerovi, světlo a stín, tyhle dva prolínající se světy. tak nějak zcela přesně vím, že nikdy nepřestanu mít deprese. a že to není jenom módní postoj, nálepka, póza. u mne bohužel ne-e. žádná, sebesilnější láska, mě z toho nedostane. nikdy nijak. ale taky....mě do toho nikdy nenechá upadnout zcela a nenávratně.

snad právě tohle stačí.