nevím,

co bude. nevím, kým budu...za pár dní či dokonce let. jak potom můžu někomu něco slíbit? dost možná právě proto, možná, že takový slib může být jediná věc, která mě v těžkých časech bude držet pohromadě....

i když.

kéž bych dokázala říct, jak a co cítím, když se mě plíživě zmocňuje beznaděj. paradoxní je, že největší bolest ve mně probouzí počasí, jaké bylo dneska, slunečné a jásavé. jako by mě právě tohle stahovalo i z té kůže pod kůží. jako bys.

držím se toho, co už znám, chytnu se sebe sama za ruku, to až pak upadnu, alespoň budu vědět proč a kam. nevím, co opravdu chci, aby bylo. všechna přání jsou tak relativní...stačí jen přivřít oči a prohodit znamínko. stačí jen říct, no místo ano....nebo naopak. zatím mne to prostě nese jako řeka, ten pocit.... že ne vím.