ty

přece víš.

anebo ne?

o všech těch snech. anebo aspoň jejich ozvěnách.

o tom, co dělám, myslím, žiju, když se nikdo nedívá.

modlitba je plodná právě tím, že Bůh neodpovídá, je to tak?

kéž mohu říct, že není.

a proč se stále bojím mluvit o některých věcech, proč říkám ano i tehdy, cítím-li celým srdcem ne...?proč nedovedu zlomit vliv drezury, kterou jsem kdysi prošla?

proč za to musím platit bezedným smutkem, bez.nadějí, touhou po změně, která se nezmůže na nic než trapný pláč?

ty víš, můj Bože.

necháváš mě v tom - a dobře děláš. ve srovnání s tím, jak jsem žila kdysi, se mi beztak prd děje. jenže jsem překročila bludný kořen a nevím,kudy kam.

předsevzetí - zítra ráno si v práci uklidím stůl.

žádný serepetičky, maskoty a kraviny. sama jsem zvědavá, jestli se mi aspoň trochu uleví. v posledních dnech to tam hrozně nenávidím. chodím tam jen s největším sebezapřením. a to není nic proti peklu, který nastane, až se vrátí O. ze své nemocenské.

každopádně mě to místo hrozně vysává. kéž bych dokázala nechat někde vně, mimo sebe sama aspoň tu negativní energii, aspoň tu.